Starý známý
2005, veršovaná divadelní hra pro dva: Starý muž & Neznámý hlas
Zčeřil se vzduch a spadla klec,
to na podlahu padl umrlec.
Mouchy se zvedly, zvířily prach,
zbylo jen tělo, k tomu strach a strach.
Už zbylo pouze poslední tělo,
jak slunce vzbouze, dávno zapomnělo.
V cele teď sedí poslední tvor,
z dálky naň hledí posmrtný vor.
Za dobu malinkou, čas už se chýlí.
Život je skulinkou v téhleté chvíli.
Zbude jen hromádka za celní mříží,
jediná památka jméno na kříži.
Jak se máš?
Koho, koho se ptáš?
Řekni ty, ty nezmámí hlase!
Nebo mé myšlenky šálí mě zase?
Tak mluv!
Mluv, mluv, mluv.
To umí každý.
Stejně tak dopustit se nějaké vraždy.
Nemám snad pravdu?!
Ne, nemáš!
Co víš ty o mě, podivný hlase?
Zbude jen kříž, či tělo na lase.
A co potom? Pak už nic?
Ne, ne, ne! Nic už víc!
Mýlíš se.
Ne, to ne! To není možné!
S pravdou tvé představy jsou netotožné!
Někdo jde do nebe v nebeské světlo.
Ale však pro tebe zbylo jen peklo!
Okovy na nohou, hřebíky v rukách.
Spočívat nemohou, svíjí se v mukách.
Každý je tvorem s podivnou nemocí,
s cholerou, morem, není jim pomoci.
Nikdy však nezemřou, protože nežijí.
Zraky se nezavřou, nejí a nepijí.
A když se náhodou dostaneš ven,
přeješ si být nikdy nenarozen.
Dostaň se za hradby, dostaň se za ně,
čekaj tam na tebe hladové saně.
Většího trápení na světě není,
ohnivé pálení, věčné zatracení.
Ne, to není pravda, to je lež!
Vypadni odsud! Tak jen běž, běž, běž!
Co víš ty o mě, neznámý hlase?
Jseš jako v hrobě, červy jsou v mase,
nevíš nic!
Ale sic,
nejsem já z masa a kostí,
o tobě vím toho více než dosti!
Od zrodu do smrti provázím tebe,
já tě mam dostati v peklo či nebe.
Vždyť já nic nespáchal!
Ty nevíš?!
Marně se přede mnou v dobráka meníš!
Toť lež tvá, pač ty jsi vrah!
Víš kdo já? Já jsem tvůj STRACH!
to na podlahu padl umrlec.
Mouchy se zvedly, zvířily prach,
zbylo jen tělo, k tomu strach a strach.
Už zbylo pouze poslední tělo,
jak slunce vzbouze, dávno zapomnělo.
V cele teď sedí poslední tvor,
z dálky naň hledí posmrtný vor.
Za dobu malinkou, čas už se chýlí.
Život je skulinkou v téhleté chvíli.
Zbude jen hromádka za celní mříží,
jediná památka jméno na kříži.
Jak se máš?
Koho, koho se ptáš?
Řekni ty, ty nezmámí hlase!
Nebo mé myšlenky šálí mě zase?
Tak mluv!
Mluv, mluv, mluv.
To umí každý.
Stejně tak dopustit se nějaké vraždy.
Nemám snad pravdu?!
Ne, nemáš!
Co víš ty o mě, podivný hlase?
Zbude jen kříž, či tělo na lase.
A co potom? Pak už nic?
Ne, ne, ne! Nic už víc!
Mýlíš se.
Ne, to ne! To není možné!
S pravdou tvé představy jsou netotožné!
Někdo jde do nebe v nebeské světlo.
Ale však pro tebe zbylo jen peklo!
Okovy na nohou, hřebíky v rukách.
Spočívat nemohou, svíjí se v mukách.
Každý je tvorem s podivnou nemocí,
s cholerou, morem, není jim pomoci.
Nikdy však nezemřou, protože nežijí.
Zraky se nezavřou, nejí a nepijí.
A když se náhodou dostaneš ven,
přeješ si být nikdy nenarozen.
Dostaň se za hradby, dostaň se za ně,
čekaj tam na tebe hladové saně.
Většího trápení na světě není,
ohnivé pálení, věčné zatracení.
Ne, to není pravda, to je lež!
Vypadni odsud! Tak jen běž, běž, běž!
Co víš ty o mě, neznámý hlase?
Jseš jako v hrobě, červy jsou v mase,
nevíš nic!
Ale sic,
nejsem já z masa a kostí,
o tobě vím toho více než dosti!
Od zrodu do smrti provázím tebe,
já tě mam dostati v peklo či nebe.
Vždyť já nic nespáchal!
Ty nevíš?!
Marně se přede mnou v dobráka meníš!
Toť lež tvá, pač ty jsi vrah!
Víš kdo já? Já jsem tvůj STRACH!
Žádné komentáře:
Okomentovat